Proč není kohoutková voda ve Vietnamu pitná

Jedna z prvních věcí, na kterou se mě lidé ptají, když přijedou do Vietnamu – nebo když se chystají jet – je voda. Konkrétně: "Dá se tam pít voda z kohoutku?" Krátká odpověď zní: nedá. Delší odpověď je ale zajímavější, protože nejde o jeden jednoduchý důvod, ale o kombinaci historie, infrastruktury a místních podmínek.

Ve větších městech je voda většinou upravená už v úpravnách. Problém nastává až potom – na cestě domů. Rozvody jsou často staré, místy improvizované, někdy vedou společně s kanalizací a nejsou vždy dokonale utěsněné. I když tedy voda opustí úpravnu relativně čistá, cestou se může znovu kontaminovat. Přidej k tomu tropické klima, období dešťů a občasné záplavy a je jasné, že ideální kombinace pro pitnou vodu to není.

Stačí převařit a je to, nebo ne?

Další kapitolou jsou bakterie a paraziti. Ve vodě se běžně objevují střevní bakterie, například E. coli, a v některých oblastech i paraziti. Proto se místní naučili s vodou pracovat jinak než my. Vodu si běžně převařují na čaj, kávu nebo vaření – a tady se dostáváme k časté otázce: "Takže když ji převařím, můžu ji pít?"

Ano i ne. Převařením sice spolehlivě zlikvidujete bakterie a parazity, ale neodstraníte z vody těžké kovy ani chemické látky. A právě ty jsou ve Vietnamu poměrně časté. Železo, mangan, někde i olovo – ať už z půdy, průmyslu nebo starých kovových trubek. Proto Vietnamci běžně vodu převařují, ale jako pitnou ji dlouhodobě nepoužívají. Na pití se pije balená voda nebo voda z filtrů s reverzní osmózou či UV.

Tohle všechno zní možná abstraktně… dokud si nekoupíte sprchový filtr.

Čím se filtr zabarvil?

Po čtrnácti dnech sprchování jsem z filtru vytáhl vložku, která byla původně sněhově bílá. Po dvou týdnech byla hnědá. Ne lehce béžová. Hnědá. A přesně to je ten moment, kdy si člověk uvědomí, co všechno by jinak končilo na jeho kůži a ve vlasech (anebo v žaludku, kdyby vodu z kohoutku pil).

To zabarvení není žádná exotická záhada. Ve většině případů jde hlavně o oxidované železo – tedy rez. Železo je ve vietnamské vodě extrémně běžné. Když se dostane do kontaktu se vzduchem, oxiduje a zhnědne. Spolu s ním se často zachytává i mangan, který může barvu posouvat do tmavších, někdy až černých tónů. A pak je tu jemný sediment – mikroskopické částečky písku, hlíny a prachu, které se do vody dostávají hlavně po silných deštích.

Důležitá věc: ten filtr není důkaz, že by voda byla "špinavá" v nějakém katastrofickém smyslu. Je to důkaz, že filtr funguje. Zachytává přesně to, co má.

Sprchování v takové vodě není vyloženě nebezpečné, ale dlouhodobě dokáže potrápit. Vysušená kůže, svědění, ekzémy, zhoršená kvalita vlasů, lupy nebo jejich větší vypadávání – to jsou věci, které řeší spousta cizinců po pár měsících života ve Vietnamu. Místní si na vodu většinou zvyknou, nebo ji jednoduše neřeší. My Evropané máme kůži přece jen citlivější.

Pijte vodu, pijte pitnou vodu

Na pití zůstává nejlepší kombinací buď balená voda, nebo kvalitní filtrační systém (anebo si dát k večeři lehké točené pivo bia hoi). Zuby si klidně můžete čistit kohoutkovou vodou – jen ji nepolykejte. A pokud si někdy budete připadat paranoidní, stačí si vzpomenout na ten hnědý filtr po čtrnácti dnech.

Vietnam není špinavá země. Jen má jinou realitu vody, než na jakou jsme zvyklí. A když člověk pochopí, jak s ní pracovat, dá se tu žít úplně v pohodě – jen s balenou vodou a filtrem navíc.